27.11.2005 - Deska desek pro Vlastu Třešňáka Náš nejrespektovanější hudební časopis Rock & Pop vyhlásil ve svém čísle 4/05 Inventuru Vlasty Třešňáka Deskou desek. Recenzi napsal šéfredaktor Vojtěch Lindaur. V témže čísle vyšel s Vlastou též rozsáhlý rozhovor. Ke čtení si můžete pustit ukázky. Zpráva ze světa, kde jho se řekne joch
TŘEŠŇÁK & BAND - Inventura
ARECA MULTIMEDIA 52:02  Písničkář Vlastimil Třešňák (1950) natočil svůj český debut. Ano, nepočítáme-li flipside singl Václavek vrah (s Jaroslavem Hutkou, 1970), na poslední chvíli sešrotovaný náklad kompilace písničkářského sdružení Šafrán (1977), v zahraničí vydaná alba, ani Koláž (1995), nově zaranžované dávné písně, pak je Třešňákovou tuzemskou prvničkou Inventura, navzdory názvu.
"Jsem šlechtic, který nikdy nelhal," praví Dumasův mušketýr Athos a plebejec Třešňák mu sumářem písní z posledních let právem stojí po boku, pobočník pravdy, možná neústupnější než proslavený opilý šermíř. Tucet neveselých písní, hněvivé, vzteklé melancholické, deziluzivní i skeptické disputace s organizovanou silou státu, zbabělostí takykamarádů, národní pamětí-nepamětí snad bude jednou patřit k nejvášnivějším svědectvím doby svobody-nesvobody. Ne ale jako prvoplánové ideologické omalovánky, ale naštěstí však jako poezie našich poezii nepřejících časů.
 Milení Cikáni prý dali Vlastimilovi vale, že mají jiné kšefty, a tak též malíři, spisovateli a fotografovi nezbyli než bílí koně: výtečný bubeník a skladatel Martin Rychta, tenorsaxofonista Jan Štolba, všeuměl a violoncellista Olin Nejezchleba a především kytarista (i basový) Jaromír Panáček, na bookletu snad v c.k. převlecích vyobrazení před karlínským viaduktem. Třešňák a band. Jednou mi Vlasta volal, abych mu do telefonu pustil jistou písničku od amerických Iron Butterfly (cože?!), teď už chápu. Valivý a kompaktní bigbítový zvuk svou jednoduchostí a úsporností vychází nejspíš ze zámořského rocku přelomu šesté a sedmé dekády a vhodně doplňuje Třešňákovu geniálně diletantskou dvanáctistrunnou kytaru a na první poslech identifikovatelnou foukací harmoniku.
"Bože já vůl ječím/jak by mě brali na nože/A přitom mě berou/jenom na hůl," řve Třešňák v úvodním Volebním guláši, a mně podle toho hněvivě hysterického hlasu zas napadá kultovní britský písničkář Kevin Coyne. Když se však Vlasta ušklíbne, že ho na "neotřelý rým na lásku," napadá jen "registr svazků", jako bych slyšel Captaina Beefhearta křtěného Vltavou.
Moby Dick je obžalobou fašismu a komunismu, obavou z "mstících pluků", které plují "neochvějně dál"..."Sieg und Heil, Čest a práce!", a jak z hloubi hrdla drtí mezi zuby "Blitzkrrrrieg a Vítězný únorrrr" (a pomáhá si neartikulovanými výkřiky), jako bych slyšel kostnický Husův monolog v podání Zdeňka Štěpánka.
 K plnému vychutnání (a je-li to nutné, tak i k porozumění) některých písní je dobré znát Třešňáka spisovatele, jindy alespoň jeho curriculum, víte? V Povolení k pobytu si totiž pohrává s modelem jazykových potyček svých literárních hrdinů pana Praga a pana Moritze. ("Je mořská nemoc nakažlivá?"... "proč se sirotci modlí Otčenáš?") K úplnému pochopení jedné z nejkrásnějších písní alba Dopis Olze je docela dobré vědět, že Třešňákův vztah k někdejší první dámě země byl kdysi dávno zpečetěn založením napůl recesistického vydavatelství brakové literatury Hrobka a nejspíš narušen po roce devadesát: "Chraň bůh, to že jsi ty?/Ne, ty nejsi ona!" A své kamarádce, kterou hledal "zmrzlý zmrzlou v lavinách" posílá rezignovaný vzkaz: "Žiju v jiném světě/kde JHO se řekne - JOCH."
Nejsilnější skladba alba, Die Kameraden, je náhodný dialog mezi zpěvákem a vágusem, německým veteránem druhé války, který vzpomíná na frontu a kamarády a ptá se "Furt tak sám/Jestlipak máš taky kámoše, Die Kameraden? - Mám, Jawohl, natürlich!Ano!/ A právě kvůli nim je přes další sloky razítko CENZUROVÁNO!" Koncentrovaná deziluze, pravdivá inventura jako by z jiného, ale přitom bolestně zřejmě našeho světa.
Z posledních patnácti let máme málo tak silných a přesvědčivých alb jako je toto.
VOJTĚCH LINDAUR předchozí | další |
