1. Když na vás přišla řada, otočil se k vám zvukař a teatrálně zvolal:
a) "Tak ta naše hvězda, na scénu!" Všichni se zasmějí a vy se rozpačitě přesouváte do nahrávací místnosti. Nacházíte sluchátka a stavíte se před mikrofon. V tom okamžiku vám projede hlavou tornádo - zvukař pustil nahrávku. Strháváte sluchátka a naštvaně máváte rukama. Všichni v režii se rozčilují a také na vás mávají. Nic neslyšíte, pln obav si opět nasazujete sluchátka.
"Tak co je?!" Dostanete další pecku, to k vám zvukař mluví z režie do sluchátek. Už to vydržíte, říkáte do mikrofonu: "Chci to stáhnout!" Žádná odpověď. Čekáte a za chvíli uslyšíte ve sluchátkách muziku. Je strašně potichu. No nic. Teď přijde to vaše místo. Nadechnete se a spustíte. Ne, až po brejku. Tak teď! Zazpíváte. Cítíte se jak idiot. Váš hlas je 2x hlasitější než hudba. Navíc zní nějak nepřirozeně, no hnusně! Úplně krákoráte, vůbec to nejde jako normálně. "Vždyť ti to tak šlo, copak seš úplně neschopnej?" nadáváte si.
"Tak asi eště jednou, že jo?" zařvou na vás sluchátka. "Chci víc muziku!" taky křičíte.
Do režie přišly nějaké dvě holky, líbaj se se zvukařem, prohlíží si vás a chichotají se. Hlavou vám bleskne, jestli s těma sluchátkama nevypadáte jak mimozemšťan, přece jak jste nosíval toho pitomýho kulicha, všichni se smáli, že máte hlavu jak žárovku...
Ale už to jede znova, zpíváte, teď už to docela jde, vždyť je to přece tak lehký! Nic se neděje, čekáte, v režii si všichni povídaj, šéf kapely teď asi nesouhlasí se zvukařem... teď se všichni smějou. Holky odcházej. Co tam budete pořád čekat jak tvrdý "Y"? Sundaváte ty zpropadený sluchátka a jdete do režie.
Sotva otevřete dveře, zaječí na vás kapelník: "To ladění dobrý, jo, ale ten výraz, čoveče, nemůžeš to nazpívat trochu s ňákym výrazem?"
Do dalšího pokusu se opřete, jako by to měl být váš poslední. Muzika ale v půlce utichne, chvíli zůstanete sám se svým nadrženým zpěvem. Zvukař to stopnul, protože to bylo přebuzené. Režie burácí smíchem. Přichází se podívat i ta saxofonistka, co jste si spolu před tím tak pěkně povídali. Sakra!
Další pokus. Teď se skoro neslyšíte. Nevadí. Bubeník se dívá na hodinky, něco říká kapelníkovi. Zvukař ale vrtí hlavou. "Byl jsi dlouhej, kámo," zařvou sluchátka. Jak dlouhej? Kde? Že by ten konec?
Pokus. "To je zas moc krátký!"
Pokus. "Hele, zkus to eště jednou, jo?"
Další. V pravém uchu vypadává zvuk. No nic. "Hele, jako... skoro dobrý, jo, ale fakt furt to ne-lí-cu-je!" Zvukař zjevně přebírá otěže. Bubeník se rozčiluje a odchází. Saxofonistka jde s ním.
Už vás to unavuje. "Nemohl bych zpívat jenom ten kousek?"
"Hele, víš co? Nazpívej to párkrátza sebou do ticha, já už to tady ňákdokvedlám."
Kapelník klepe zvukařovi na rameno, dohadují se. "Jdeme na další refrén," říká kapelník do sluchátek. Hurá. Je to ten, co je dvojitej, nebo to je až ten další...
(Dovětek našeho hlavního hrdiny: "Co vám mám povídat, na další desku už si mě nepozvali. Saxofonistku jsem potkal na jednom fesťáku, zavěšenou do bubeníka. Vlastně - byla úplně pitomá.")
b) "Tak Pájo, jdem na to!" Vede vás k mikrofonu, bere si na hlavu sluchátka a nastavuje vám poslech. "Kolik to chceš, řekni si!" křičí s blaženým výrazem se sluchátky na uších. Zvukař teď vypadá jako E. T. Je vlastně docela legrační.
Nasadíte si sluchátka, jó, to zní dobře...!
Muzika zmizí, teď slyšíte zesilující se: "Máme kontakt, máme kontakt?" "Jo, jo, dobrý," usmíváte se. "Prosím tě, řekni mi něco, něco pěknýho." Spustíte: "Polednice, hnáty křivé..."
"Dobrý, chceš trochu hallu do poslechu? Tak zazpívej něco, nejlíp, co pak fakt zpíváš." Osmělujete se, hergot ten hlas vám zní jak zvon!
"Tak teď to bude jenom na zkoušku, abysme to nastavili, připrav se na to, že se ze začátku moc neuslyšíš, nebo naopak, než to doladíme. Budou tam 4 takty před refrénem, pak je brejk, to poznáš. Jo a drž se blízko mikrofonu, vždycky stejně. Dobrý? Tak jedem!"
(Dovětek našeho hlavního hrdiny: "Co vám mám dlouze vyprávět, prostě, tam jsem tu saxofonistku slavně sbalil!")
